Osobni asistence.cz

 Zpět na kategorii » Hospicová péče « Rozlišení displeje mobilu
menší než 280 pixelů
NENÍ zde podporovánopouze pro rozlišení >280 px

Péče a důstojnost
[www.osobniasistence.cz]

  Stažení textu celé této stránky ve formátu .pdf

klikněte na ikonu

[V celém textu je 152 řádků, na této stránce je 76 řádků]

---

Zvláštní postavení má při hodnocení důstojnosti důstojnost lidské hodnoty:
- důstojnost lidské hodnoty = důstojnost člověka jako takového, jako lidské bytosti - mravní požadavek úcty vůči všem lidským bytostem.
1. Lidské bytosti jsou tělesné a v průběhu svého vývoje nabývají kontrolu nad svými tělesnými funkcemi.
Ztráta této kontroly (např.při inkontinenci) je příčinou ztráty důstojnosti, důstojnost může být ohrožena i neschopností jednotlivce pochopit ztrátu fyzické autonomie nebo neschopností druhých vycítit a minimalizovat průvodní pocit zahanbení.
2. Lidé tíhnou k příběhům - ty se podílí na budování a tvarování vlastní osobnosti - identity, v těchto příbězích se odráží naše existence coby sociálních a ekonomických bytostí (důstojnost zásluh), naše schopnost rozvíjet a ospravedlňovat své činy co do mravní hodnoty (důstojnost mravní síly), a na straně druhé nemoci, stárnutí umocňují strach ke stáří a vytváří negativní obrazy starších lidí (důstojnost osobní identity).
3. Lidské bytosti, coby společenští tvorové potřebují, aby jim druzí přiznali určitý respekt a tím jim dali oprávnění k sebeúctě. Opadnutí respektu u zasažené osoby ochromuje autonomii.
Díky narůstající izolaci je u starších lidí velmi obtížné udržet si sebeúctu (narůstá pocit osamění).

---

Respektování lidské důstojnosti v oblasti péče, a to nejen hospicové:

Zpět na začátek textu

Respektování lidské důstojnosti nemocných se týká ošetřujícího personálu (lékařů, sester, pečovatelek, sanitářů a ostatních zdravotnických pracovníků, vč.pracovníků úklidu ve zdravotnickém zařízení) a také rodinných příslušníků a přátel těžce nemocných, umírajících pacientů.

Všichni výše uvedení jsou zodpovědní za to, že nemocný nebude trpět bolestí, a to zejména psychickou související s tím, že se od něho všichni nebudou odvracet zády, a s tím souvisejícími obavami, strachem a úzkostí.

Lékař:
Ve zdravotnickém zařízení je při sdělování diagnózy také nutné respektovat důstojnost pacienta, jednat s ním slušně, v klidu, náležitě se pacientovi věnovat, o diagnóze informuje vždy lékař, pacient si může určit, kdo má být při sdělování diagnózy přítomen (rodina, přátelé, lékař, sestra, psycholog), informace pacientovi podávat opakovaně, jednorázový rozhovor nestačí, informaci podávat nejprve pacientovi, potom podle jeho přání rodině, nebo jiným určeným lidem, nemocný sám rozhoduje, koho a do jaké míry informovat. Lékař by měl nemocnému zdůraznit možnosti léčby, ale také neslibovat vyléčení, měl by odpovídat na otázky, obavy, sdílené pocity ze strany pacienta a jeho blízkých, věnovat dostatečný čas naznačeným, ale nevyřčeným dotazům. Informace o prognóze lékař podává uvážlivě, pouze na přímý dotaz pacienta, neříká žádné datum, je třeba ujistit pacienta o odhodlání všech zúčastněných vést léčbu v celém průběhu nemoci a řešit vzniklé potíže. Dobrým přístupem k nemocnému probouzet a udržovat jeho realistické naděje a očekávání.
Na druhé straně se lze v praxi setkat i s negativními postoji - nedostatek času, lékař sdělí nemocnému diagnózu při vizitě před dalšími pacienty, během hovoru se chová zcela cize a chladně, bez jakékoli účasti s problémy nemocného, není ochoten odpovídat na dotazy nemocného, příbuzné informuje nepravdivě o diagnóze a zejména prognóze, v případě starších, zmatených nebo dementních pacientů se někdy lékař chová neuctivě, pacient je přehlížen a na jeho dotazy a připomínky se nebere zřetel ......

Ostatní pečující, vč.rodiny a přátel:
Nemocnému je nutné pomoci přijmout život jako dobrý, že během svého života udělal mnoho dobrého nejen pro sebe, ale i pro druhé, pomoci mu smířit se se svou konečností, se svou smrtí, nevyhýbat se hovorům o prožitém životě, i o blížící se smrti, hledat a sdělit nemocnému odpuštění za vše zlé, co kdy učinil (vzájemně si odpustit), jde-li o rodinného příslušníka, za vše mu upřímně poděkovat, projevit mu lásku, pomoci mu uspořádat si své nedokončené věci, pomoci mu pochopit, že minulé kariérní, materiální úspěchy, neúspěchy, radosti, smutky a slasti jsou pomíjející, důležité je pouze to, co udělal dobré pro druhé lidi a pro své blízké, ujistit ho, že vše zlé lze napravit skrze lítost....
Před blížícím se koncem života je člověk bezradný, cítí se osamělý, má obavy ze smrti, bolesti, ztráty soběstačnosti, odloučení, osamělosti....
Ze strany všech pečujících je nutné zajistit nemocnému důstojné umírání, tj. mírnit bolest, dušnost, umožnit mu být ve známém prostředí, zajistit mu častou přítomnost jeho blízkých, umožnit mu uspokojení jeho duchovních a sociálních potřeb, snažit se zajistit celkovou spokojenost pacienta.

---

Na druhé straně se lze v praxi (nemocnice, Domovy důchodců, LDN) setkat i s negativními postoji:

- ze strany ošetřujících (sestry, pečovatelky, sanitáři, apod.) - nezájem o pacienta, pocit, že jsou pacientem obtěžováni, dochází k ponižování pacienta, oslovování "dědo a babi" i když nejde o jejich příbuzného, špatná ošetřovatelská péče zejména v oblasti hygieny u nepohyblivých pacientů (minimální polohování, výměna plenkových kalhotek max. 2x/den, nucení k jídlu, arogance, spěch při krmení zcela imobilních pacientů, ztráta intimity při vyprazdňování - na míse nebo na židli na pokoji za přítomnosti ostatních pacientů, při ranní hygieně čekání na sprchu v řadě pacientů, neúcta, odpor ke starým, dementním nebo zmateným lidem, atd.) ..... to vše snižuje lidskou důstojnost hospitalizovaného pacienta a způsobuje, že je plný strachu a úzkosti (není schopen se bránit)

- ze strany příbuzných - nezájem o svého blízkého, "odložení" do nemocnice, Domova důchodců nebo LDN, stává se, že někteří příbuzní navštěvují pacienta jen proto, aby si vyzvedli jeho důchod a jinak je nezajímá ....

---

Závěrem:

Snažme se všichni, aby se pacient nebo náš příbuzný cítil v nemocnici, Domově důchodců, LDN co možná nejlépe, k čemuž přispívá nejen snaha o poskytovaní kvalitní péče zdravotnické, psychické a duchovní, ale i to, že budeme své příbuzné ve zdravotnickém zařízení co možná nejčastěji navštěvovat, hovořit s nimi a projevovat jim naši lásku a úctu. Nikdy nevíme, zda se v obdobné situaci na nemocničním lůžku neobjevíme za nějaký čas sami a určitě bychom nechtěli, aby se k nám naši blízcí otočili zády a pro ošetřující personál abychom byli pouze těmi, kdo je obtěžuje...
Hospicová péče v lůžkových hospicích se na druhé straně snaží tato slova naplňovat, i když je pravdou, že příbuzní, kteří nemocného do hospice umístili, jej v mnoha případech příliš často nenavštěvují, i když je umožněno s ním být celých 24 hodin, vč. možnosti ubytování přímo na pokoji nemocného.

---

[V celém textu je 152 řádků, na této stránce je 76 řádků]

  Zpět nahoru